Stručný pohled do historie westernového sedla

   Jak a proč vlastně westernové sedlo vzniklo a dobralo dnešní podoby? Abychom se to dozvěděli, musíme se vrátit o několik století zpět. Když se začátkem šestnáctého století, z dějepisu víme, že v r. 1519, vylodil dobyvatel Hernando Cortes v Mexiku, přivezl sebou své žoldnéře a šestnáct koní. I další armády, které připluly rabovat Jižní a Střední Ameriku, přivážely další koně a svou vojenskou výstroj, včetně sedel. Španělé byli vynikající, v té době asi nejlépe vybavení kavaleristé v Evropě. Sedla, která používali, byla svou konstrukcí a tvarem vlastně sedla rytířská, s vysokou zadní opěrou. Ta měla zajistit pevnost sedu a ochranu jezdce v boji. Rovněž přední rozsocha byla vysoká, aby zajistila oporu a chránila  stehna jezdce. Jezdec seděl v sedle vzpřímeně,uzavřen mezi přední a zadní rozsochu. Opíral se do dlouhých třmenů a zadní opěry. Sedlo se připínalo na koně jedním podbřišníkem, zhruba v polovině sedla. Dnes bychom řekli center ring.Třmeny sedla byly železné a široké rovněž pro ochranu a dobrou stabilitu jezdce. Leč válečné půtky na kolonizovaných územích ustávaly a vojenské šarvátky a drancování pomalu vystřídal především chov dobytka.
Jenže stará španělská sedla se ukázala být pro chov dobytka nevhodná. Pevná fixace sedu vojáka neumožňovala rychlé nasedání a sesedání a omezovala vaqueros, mexické kovboje v pohybu v sedle při práci s lasem.
Ze sedel rovněž mizí už nepotřebné ochranné, kovové části a zůstává dřevěná kostra. Železné výstuhy sedla nahrazuje materiál v Mexiku hojný – Rawhide.
A třmeny jsou vyrobeny z jednoho kusu dřeva.Tak vzniká mexické sedlo colonial Mexican  saddle. Je jednoduché. Úzká přední rozsocha, nízká zadní opěrka. Později přibyl do sedu jezdce kus pevné kůže. Jinak žádné velké pohodlí. Stále se však ještě neobjevuje, pro honácké sedlo tak typický, horn, hruška.Ten přichází o dvěstě let později. Mexičtí vaqueros proto nejprve přivazovali konec lariatu k ocasu koně.Tento způsob vázání lasa byl pro koně velmi bolestivý a příliš se neosvědčil. K sedlu tedy přibyl kruh, připevněný ze strany sedla za zadní rozsochou.Tento druh sedla  Mission Vaquero saddle se používal  prakticky dvě století.

mission vaquero saddle počátku devatenáctého století

S rozvojem obchodu vzniká na  přelomu osmnáctého a devatenáctého století sedlo, které spojuje funkci s elegancí. Kostru překrývá kožený potah, tzv. mochila, která je snímatelná. Je to vlastně kožený díl, z něhož vyčnívá přední vidlice a zadní opěrka. Byla ozdobená podle kapsy majitele, a byla opatřena kapsami. Podobnou později používali i jezdci nejslavnější pošty světa Ponny Expressu. Mochila koňské pošty byla vybavena čtyřmi brašnami, dvěmi vpředu, dvěmi vzadu a přehazovala se na jednotlivých stanicích ze sedla na sedlo, aby se maximálně urychlila výměna jezdců.

Pony Express Saddle


Sedlo bylo vybaveno ještě jedním dílem kůže za zadní opěrkou. Ten měl za úkol případného spolujezdce chránit před koňským potem a nazýval se anquera. Třmeny těchto sedel byly vyřezány ze dřeva a vybaveny tapaderos, koženými chrániči, zpravidla hojně zdobenými, které chránily boty jezdce před trnitými křovinami. U některých sedel se používají dodnes, nejen proti trnům, ale i proti dešti a zimě. Dokonce bych řekl, že k některým typům neodmyslitelně patří. I tapaderos doznaly tvarového vývoje. Tehdejší skýtaly málo místa pro nohu jezdce. Začátkem devatenáctého století  obliba mexických sedel vzrůstá. Na sedlech se objevuje horn, hruška. Není však zatím tak výrazně mohutná, jako u Hope Saddle, která se v polovině devatenáctého století v Americe vyrábělo.  Sedlo Hope byla jen kostra, potažená Rawhide.
Hope Saddle Mother Hubbart
Používala zpravidla hluboko zavěšený center ring, upěvněný na dvou řemenech, vedených přes přední rozsochu a za zadní opěrkou. Třmeny byly zavěšeny na kostře, v pozici, jak je známe dnes. Některá Hope Saddles byla opatřena  Mochilou. Později byla mochila připevňována ke kostře řemínky. Tento typ byl nazýván Mother Hubbart. Tento název se používá i dnes. V dnešní době se takto označují sedla, jejichž spodní díl, skirt, je zdvojený a kostra je vsunuta mezi tyto dvě usně tak, že zakrývá podélné díly kostry, bars, před horn,přední i za cantle,zadní rozsochou Proto není třeba za zadní opěrkou používat back housing. Tímto způsobem jsou řešena např. barelová sedla.
Stále se však pro práci převážně používají sedla jednoduchá, typu Hope.
Sedlo je už podloženo skirts, zpravidla obdélníkového tvaru, podšitými ovčí kůží. Ovčí kůže zabraňovala klouzání sedla, skirts, chránila kostru před agresivním koňským potem. Skirts, se lišily tvarově. Texaská sedla používala Skirts obdélníkového tvaru, square skirts,  naopak, sedla kalifornského typu používala menší, tzv. round skirts, vzadu zaoblená. I když se sedla stále vyvíjela, tvar skirts zůstává typickým oblastním znakem i v pozdější době.Na třmenových řemenech přibývají fenders, široké pruhy kůže, které chrání nohy jezdce před koňským potem a na kostru je přidán sedák z tvrdé kůže.
TexasCalifornia
O málo později se v Texasu objevuje sedlo, jehož sedák je protažen až k třmenovým řemenům a přední i zadní část bars je zakryta díly kůže nazývanými jockeys. ( zadní díl je též nazýván back housing). Sedlo má vysokou přední vidlici A-fork s kovovým horn a vysokou, čtyři až pět palců vysokou zadní opěrku cantle. Sedlo je vybaveno čtyřmi kruhy, dvěma v předu i vzadu, z důvodu pevnosti propojenými řemenem. Přibývá tím zadní podbřišník, který zvyšuje stabilitu sedla a zabraňuje převrácení ve chvíli, kdy dochází k napnutí lasa chyceným dobytčetem. Vysoký A-fork ale neposkytoval dostatečnou stabilitu jezdce, který se při práci potřeboval v sedle postavit. Kovbojové si pomáhali srulovaným, kabátem, dekou nebo čímkoliv jiným. Velmi brzy na sedlech objevuje Bucking Roll, nahrazující srulovanou pokrývku. Začátkem devatenáctého století je A-fork a Bucking Roll u některých sedel nahrazen rozšířenou přední vidlicí tzv. Swell, zejména v Coloradu. Posedlí u sedel se prodlužuje až k přední vidlici a po stranách sedla  se objevuje bočnice Side Jockey. Front,Side a Back jockey  jsou přichyceny ke kostře čtyřmi řemínky na každé straně sedla skrz kostru a kůži, tak jak to známe u některých dnešních sedel pracovního typu. Zhruba o dvacet let později se spojuje front a side jockey v jeden díl a řemínek pod forkem nahrazuje vrut. Dá se říci že westernové sedlo nabralo podobu, která se už zásadně nezměnila. Řemínky, které spojovali kůži s kostrou byly pochopitelně  používány i k uvazování všeho, co kovboj pro svou práci potřeboval a potřebuje. Na sedlech, využívaných k práci, dlouhým jízdám při kontrole stád, ale i při turistických vyjížďkách se řemínky dodnes používají.  U speciálních sportovních, ale i roperských byly řemínky nahrazeny ozdobnými šrouby a velkou stříbrnou plechovou miskou, conchas , pod který je někdy vkládán kovový polokroužek clip & dee, pro připevnění odnímatelného řemínku, nebo jen krátký, ozdobný řemínek.
Závěrem je třeba se zmínit o vývoji připínání sedla na koňský hřbet. Čtyři těžké železné kruhy, používané od poloviny devatenáctého století byly převážně nahrazeny čtyřmi DEES, tedy závěsy ve tvaru D. U některých pracovních sedel byly nahrazeny tzv. Flatt Plate, plochým kovovým dílem připevněným do zdvojeného koženého závěsu, a otvorem nebo menším D, zanýtovaným do závěsu v místě zadního kruhu. Ještě jednodušší verzí je tzv. In-Skirt Rigging . Přední část skirts je zdvojena a plochý kovový díl je zanýtován přímomezi tyto dvě vrstvy. Obě posledně zmíněné varianty jsou pro jezdce pohodlnější a umožňují lepší kontakt s koněm. Je ale možné se setkat s mnoha různými kombinacemi těchto typů.